Zjizvení 1.část
,,Máš strach?", zeptala se hloupě Angie, moje kámoška a snad jediná podpora co se týče problému s velikým P.
,,Jsem posraný až za ušima. Pořád se ale můžu sebrat, zbalit si věci a odjet na Alijašku. To ale beru jenom jako plán B, " pronesl jsem hořce. Sarkasmus je má silná stránka. Jak se jen někdo může takhle blbě ptát? Čeká mě jeden z nejdůležitějších kroků v životě. Nejdůležitější a nejnáročnější. Pane Bože kdyby jen nebyl tak zaujatý...
Vzal jsem si další cigaretu. Když jsem nervozní kouřím jako fabrika. Zapálil jsem jí a vyfouk kouř, který jsem lehce natáhl do plic. Rozplíval se, jako moje odhodlání. Čim víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl nejistý a nervozní.....Tohle nepřežiju, opakoval jsem si stále v hlavě.
,,Hele vždyť ani o nic nejde," podotkla ještě hloupěji. S překvapeným ale i naštvaným výrazem jsem na ní pohlédl.
,,Ne, jenom mě vydědí a vyhodí z domu ale to je v pohodě! Víš co? Tahle konverzace je nanic a já to chci mít za sebou takže už půjdu. Drž mi palce." Sebral jsem batoh a poslední dávku odvahy a vyšel vstříc svím rodičům.
Cesta byla dlouhá. Snad nejdelší v měm dosavadním životě. Několikrát jsem se chtěl otočit a jít někam pryč. Na druhou stranu od domu, ke kterému směřuji právě teď. Nicméně jsem se stejně nakonec objevil před dřevěnými vchodovími dveřmi. Hluboce jsem se nadechl, vytáhl klíče a otevřel.
První koho jsem zahlédl, byla moje sestra Juliet. Má už vlastní rodinu a bydlí na druhém konci města ale pravidelně jezdí na navštěvy. Ona už o mojí orientaci ví, takže jsem mám alespoň nějakou oporu, pomyslel jsem si.
,,Ahoj,"pozdravil jsem, když jsem si zouval boty.
,,Nazdar. Tak co bylo ve škole? Jo, dávej si pozor na tátu, nemá dneska dobrou náladu", pronesla vsele. Svět se proti mě spiknul. Věděl jsem ale že když to rodičům neřeknu dnes, tak už nikdy.
Nakouknul jsem do obýváku. Máma seděla ve svém křesle a táta sledoval nějaký pořad v televizi.
,,Ahoj", pozdravil jsem nezúčastněně a mašíroval si to do kuchyně. Kdo z nás nemá ten zvyk, přijít domů a otevřít ledničku i když na 100% ví že tam nic nenajde? Zase jsem dveře od lednice zavřel a vrátil se zase do obýváku. Sedl si na gauč, chvíli čučel do blba a přemýšlel o tom, jestli to chci opravdu říct.
,,Co bylo ve škole?" Leknutím jsem nadskočil. To se ale jen zajímala mamka.
,,Nic zvláštního," řekl jsem mrzutě. ,,Vážně? To si dneska nic neprovedl? Já když byl ve tvém věku, pořád jsem rodičům něco prováděl. Tím samozřejmě nechci říct, že máš dělat průsery." Pronesl táta s úsměvem.
,,Hm...Musím vám něco říct." ,,Já to věděl! Cha! Tak přeci jen něco", zaradoval se táta.
,,Já..Já jsem...",zakoktal jsem se a nebyl schopen větu dokončit.
,,Hele mladej, jestli máš nějakej průser, tak tě přetáhnu a dokonce života se nedostaneš z baráku", zvážněl najednou můj otec a už se vůbec nesmál. Zamrazilo mě.
,, Já jsem...Mami, tati já jsem homosexuál", vypadlo ze mě konečně. Oba dva otevřeli pusu dokořán a už to vypadalo že ji nikdy nezavřou. Najdnou všude panovalo takové ticho, rušil ho jen zvuk televize. Začal jsem se neuvěřitelně potit. Z toho ticha jsem začínal šílet. Dokonce ani věčně ukecaná Juliet teď mlčela. Věděla že se to rodičům chystám říct ale nevěděla kdy.
Ten kdo nakonec prolomil ticho, byla máma: ,,Jsi si tím jistý?" ptala se pořád ještě v šoku.
,,Naprosto."
Všiml jsem si jak táta začíná rudnout. Na čele se mu objevily žíly a začal funět jako býk. Bylo na něm vidět že je hodně rozčílený.
"Děláš si ze mě srandu?! Můj syn! Panebože za co mě trestáš?!" začal řvát na celý barák. Začal jsem se klepat. Nevěděl jsem čeho je v takovém stavu schopný. Začal jsem pomalu couvat.
,,Tati prosím uklidni se, prosím", opakoval jsem pořád dokola ale jako by mě neposlouchal.
,,Já to nepřežiju! Můj syn je odporná buzna," začínal šílet. Věděl jsem že už se nekontroluje. Opravdu jsem začínal mít strach, nohy se mi klepaly a ruce třásly.
,,Tati prosím, pojďmě si o tom v klidu promluvit. Vždyť ani o nic moc nejde a já budu mít život těžký, ne ty," snažil jsem se ho marně uklidnit.
,,O nic nejde, jo? Já ti teda něco povím," klepal se vzteky. ,, Jde tady o hodně. Můj syn dělá ostudu celé rodině ale o nic nejde! Víš co? Seber se a vypadni. Nemůžu se na tebe koukat, je mi z tebe na blití!" To mě zarazilo. Byl jsem zaskočený, netušil jsem že by mohl zajít tak daleko.
Vtrhl do mého pokoje, prudce otevřel skříň a začal z ní vyhazovat oblečení. Trika, kalhoty, mikiny...To všechno létalo vzduchem, zatímco máma se nezmohla ani na slovo. Jenom Juliet se snažila tátu trochu uklidnit.
,,Tati no tak, uklidni se. Alex má pravdu. Bude lepší když si o tom v klidu promluvíte. Tohle jsou moc ukvapené činy." Ach Pane Bože děkuji za starší sestry. Jako by to ale mělo pomoct. Táta už stejně většinu mích věcí narval do malého batohu, který mi strčil do rukou a spolu s ním mě vystrčil ze dvěří. Než za mnou zabouchnul dveře, říkal něco v tom smyslu, že už mě nechce v životě vidět. V tu chvíli jsem to už nevydržel a rozplakal se. Brečel jsem když jsem běžel daleko od toho domu. Brečel jsem i po cestě do parku. Brečel jsem i na té lavičce, na kterou jsem si sedl. Plakal jsem lítostí ale i vztekem. Byl jsem tak naštvaný na svou mámu , která neřekla ani slovo aby mě ubránila před tátou. Byl jsem si jistý že ona by to pochopila a v klidu si o tom se mnou promluvila. Možná by jsme si potom i lépe rozuměli, víc si důvěřovali. Jenže ona teď všechno zahodila, všechno.
Bylo chladno. Zrovna po dešti. Seděl jsem v tom parku, na mokré lavičce a přemýšlel. Napadlo mě že by bylo možná lepší kdybych nic neříkal. Seděl bych teď doma na prdeli, v ruce sklenicy s džusem a koukal s rodiči a Juliet na televizi. Vůbec jsem tady nemusel být, vubec.
Chvíli jsem tam ještě seděl, potom jsem se zvedl, vzal si ten batoh a vydal se ke svému zachránci. Můj přítel Michael bydlí ve vedlejší vesnici, pár kilometrů od města kde ,,bydlím,, (HAHA!). Je to teď jediné místo, kam můžu jít. Má totiž svůj vlastní byt a pracuje jako redaktor v nějakém časopise. On věděl, že to chci dneska rodičům říct, byl tedy zvědaví, jak dopadnu a připravil se i na to, že by sem u něj mohl skončit, jako právě teď. Tak jsme se domluvili, že bude čekat u autobusové zastávky, se svím autem aby věděl jak jsem dopadl.
Jen co mě uviděl, zahodil rozkouřenou cigaretu a vystřelil ke mě. Už otevíral pusu aby se zeptal jak to dopadlo ale když uviděl moje opuchlé oči a ubrečený obličej, jen mě obejmul a začal me hladit po vlasech.
,,On mě vyhodil, vyhodil mě," huhňal jsem mu do objetí a znovu se rozplakal. Bylo vidět že Michael neví co má říct. Snažil se mě nějak utěšit, nějak mi pomoct a tak mě dál objímal.
,,Já nevím co budu dělat. Vůbec netuším," vzlykal jsem dál.
,,Je to jasné. Teď pojedeme ke mě, dáme si čaj a probereme, co bude dál ano? Neboj se. Bude to v pořádku," řekl konečně.
A tak jsme nasedli do auta a pomalu se rozjeli k Michaelovu bytu. Byla už tma. Vždycky jsem miloval jízdu za tmy. Byl jsem jen já, Michael a dva kotouče světla od auta. Tak tomu bylo povětšinou, jenomže dneska k tomu všemu přibyla ještě úzkost a strach.