Bláznovi oči
,,Uvědomil sis někdy přítomnost svého stínu? Víš, stín je temnota v našich srdcích. Dobří lidé mají stín, který je vidět na zemi, na podlaze. Ale zlí lidé stín nemají, protže mají temnotu ukrytou a zarytou hluboko v srdcích.
Já stín nemám. Ale temnota z mého srdce už taky zmizela. Udělal jsem špatnou věc, lituji toho."
,,Mrzí tě to? Tak proč jsi to udělal?"
,, Protože mě zradil. Nechal mě samotného. Kdyby se alespoň víc bránil. Byl to slaboch. A může za to ona. Ta vtěrka."
,, byl to jeho život. Nemůžeš mu dávat za zlé, že ho chtěl žít po svém."
,, Nechal mě úplně samotného! A jemu to bylo jedno! Vždycky na mě kašlal, jako každý. To on byl originál a já jen kopie. To on byl ten první, ten oblíbenější. Nenávidím ho. Nenávidím ho za to, že dopustil abych tohle udělal.
Miluji ho."
,, Víš co? Prodnešek to už stačí, musíš být unavený."
,,Opouštíš mě? Nechoď pryč, prosím. Nebuď jako oni."
,,Oni? Mylíš ostatní? Tvoje spolubydlící?"
,,Ano! Jsou hrozní. Nebaví se semnou a jsou divní. Nemám tu žádné přátele."
,,Já jsem přeci tvůj přítel. Můžeš mi věřit, říct cokoliv."
,, Lžeš! Ty nejsi můj přítel. Nikdo. Jen já sám."
**********************************
Patnáctiletý chlapec zadumaně hleděl za plot. Stál u velikého stromu, který byl posetý zelenými lístky a sluneční světlo se dralo skrz větve. Byl sám, jako vždy. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Nikdo kromě dvou mužů. Oba byli v bílém plášti a společně diskutovali o stavu onoho chlapce.
,,Říkám ti, že se s tebou nebude chtít bavit! Jeho stav je až moc vážný. Komunikuje jen se mnou."
,,Můžu to zkusit."
,,Dobře ale nech to na zítra. Dneska už toho má dost."
,, Ale no tak. Jamesi, zní to skoro jako lítost. Nezapomeň co udělal."
,, To je sice pravda," pronesl zadumaně doktor ,,ale proto je taky tady."
Dvojice se otočila a zamířila ke dveřím. Chlapec sebou trhnul, jako by na něj právě šáhla zubatá. Začal se zběsile ohánět a ohlížet. Zmocnila se ho panika a strach, jak kolem něho poletávali duchové a přízraky, které viděl jen on sám a nikdo jiný.
Začal křičet a ještě zběsileji se oháněl. Hystericky sebou cukal, řval a házel rukama a nohama dokud nepřiběhlo několik zdravotních sester a nezklidnilo ho injekcí.
*************************************
,, Ahoj Simone. Jsem dr. Shepard. Nechceš si semnou trochu promluvit?" zkusil navázat konverzaci mladý světlovlasý doktor. Od chlapcovy strany se však nic neozvalo.
,, Ale no tak Simone. Jsem tvůj přítel, můžeš mi věřit."
,, Jsi lhář! Jako každý. Ano ano, všem tady mohu věřit, všem tady mohu prozradit svá tajemství a nakonec si o tom i ptáci štěbetají," mumlal si chlapec nenávistně, spíš pro sebe než pro mladičkého doktůrka.
,, Ano ano, ptáci! To oni pořád pomlouvají, říkají : Simon ten slaboch, ten necita!"
Dr. Shepard se na chvilku odmlčel. ,,Když ti vadí ptáci, proč nejdeš dovnitř?"
Simon se na něj podíval, jakoby právě řekl něco neodpustitelného, poté znovu odvrátil zrak a začal mumlat: ,,Hlupáci, hlupáci. Doktoři že prý jsou chytří! Dovnitř jen málo, jen málo. Smrdí to tam a knihy si tam štěbetají jako ti ptáci. Ano, ano jako ti zasraní ptáci!"
A takhle si Simon mumlal dál. Všchno to z dálky sledoval Victor Welsey. To on byl jediný, kdo dokázal se Simonem Pakerem komunikovat.
Dr. Wesley se snažil chodit za Simonem každý den, nicméně někdy se mu to nepodařilo. A tak Simon, po dvou dnech strávených o samotě, na jedno nebo dvě předešlá setkání zapoměl. Victor pak musel sezení nahrazovat, věnovat chlapci větší pozornost aby se Simonův stav alespoň trochu zlepšil, pohnul se. A taky že ano. Simon opravdu dělal pokroky, už to že začal s někým komunikovat bylo veliké překvapení, ale dr. Wesley pochyboval že by se Simon Parker někdy doopravdy uzdravil.
Povzdychl si. Vzpoměl si na den kdy ho přivezli. Byl vyděšený, na pokraji sil a ve vážném psychyckém stavu. Celý se klepal, byl bledý a nervózně se usmíval. Neustále se ohlížel, jak kolem něho polétával duch bratra, kterého viděl jen on. Poté začal hysterycky ječet a vyvádět. Nakonec ztratil vědomí a probudil se až ve svém pokoji, neschopen promluvit.
Několik dní neřekl jediné slovo. Victor se s ním snažil navázat kontakt ale on jen mlčel a hleděl do dálky. Po několika dnech nastala změna, pokrok. Simon začal nadávat a mluvit ale spíše jen pro sebe. Mumlal si pod vousy sprosté nadávky, byl protivný a nenávistný. Ale Dr. Wesley s ním mluvil každý den a nakonec se dopracoval ke vzájemné komunikaci jako takové. Simon mu začal vyprávět co se vlastně stalo, proč udělal to, co udělal a jestli toho lituje nebo je mu to jedno.
Dr. Victor Wesley byl na svůj výkon hrdý, vždyť se taky snažil. Nad jedním ale musel pořád přemýšlet a to nad osudem Simona Pakera. Proč se tyhle věci dějí takhle mladým lidem? Proč se tohle vůbec stává? Proč byl zrovna Simon Paker od malička takový a proč zabil svého bratra, své dvojče a skončil tady, na psychyatrii?
V Simonově složce bylo napsáno, že už jako malý neovládal svoje emoce, svoji psychyku. Měl záchvaty vzteku, propadal depresím, často se prostě jen tak rozplakal nebo rozčílil a nebo na několik dní přestal mluvit. Byl taky hodně závislý na bratrovi. Jeho dvojče, Christian, mu byl vždy na blízku. Trávil s ním každou volnou chvíly a byl to on kdo ho vždy utěšoval nebo uklidňoval.
Jenomže pak se stalo něco, co Simon nemohl zkousnout. Christian si našel přítelkyni. Milé děvče, spolužačka ze školy. Byla příjemná, usměvavá ale Simon jí nenáviděl. Sebrala mu bratra. Alespoň on to tak bral, protože Christian mu, po jejím příchodu, nevěnoval už tolik času a Simon začal žárlit. Byl na Christiana naštvaný, že už se mu tolik nevěnuje, že už si ho tolik nevšímá. Christian prostě začal žít svůj život a to byl kámen úrazu.
Dr. Wesley zahlédl, jak se k němu blíží dokrot Shepard. Zřejmě vzdal pokus o navázání kontaktu s chlapcem. Ve tváři byl zamračený a mrzutý, protože se ztrapnil před starším a zkušenějším kolegou, který ho před tímhle varoval. Když procházel kolem, Victor se jen ušklíbl ale jinak už si ho nevšímal. Bylo mu jasné už od začátku, že to takhle dopadne, vždyť mu to říkal.
Šel se raději kouknout na Simona. Bál se totiž aby ho Dr. Shepard nějak nerozrušil nebo nerozčílil.
Když došel k místu kde Simon obvykle sedával, pod starý, veliký strom, s hrůzou zjistil, že chlapec tam není. Rozhlédl se na všechny strany a spadl mu kámen ze srdce, když ho uviděl jen o kousek dál, jak tam nehybně stojí a jako vždy, hledí do dálky.
Přistoupil k němu. Chtěl se ujistit že je v pořádku, teď ještě víc, když nebyl na svém obvyklém místě. Nikdo neví, co od něj může čekat.
,,Simone, jsi v pořádku?" zeptal se opatrně. Chlapec však zarytě mlčel. ,,Simone? Odpověz mi prosím," zkusil to znovu. Nic. ,, Jestli se bojíš doktora Sheparda, tak ten už tady není a ani nás neposlouchá. Můžeš si semnou v klidu popovídat."
,, Oni nás ale poslouchají," řekl nakonec a ukázal prstem nahoru. Dr. Wesley tam vzhlédl, nic však neviděl až po chvilce mu došlo o kom Simon mluví.
,,Ptáci? Myslíš že tě poslouchají?" Obrátil se znovu na Simona. ,,Ano, to on jim to řekl. Řekl jim, aby mě sledovali a pak mu řeknou co jsem říkal a dělal," řekl s náznakem zoufalství a strachu. ,, Nemusíš se bát Simone. Řeknu jim, aby toho nechali ano? Už se nemusíš bát, mě taky poslouchají. A promluvím s doktorem Shepardem a řeknu mu aby jim to už neříkal ano?"
Simon nic neřekl. Doktor Wesley tedy trpělivě čekal, zdali něco neřekne ale když se Simon najednou otočil, vydal se za sestrou, aby ho doprovodila do budovy, povzdychl si a začal se věnovat dalším pacientům psychiatrické léčebny.
*********************************
Simon seděl ve svém pokoji. Kolena u brady, pořezané ruce, třesoucí se rty a hlava plná hrůzných vzpomínek, které pomalu ale jistě ničily chlapcovu duši a svědomí. Simon zabořil hlavu do dlaní. Měl zrovna jednu ze světlích chvilek, to znamená, že Simon v tomto okamžiku neměl ani depresi, ani hystericky nevyváděl a ani tupě nezíral do zdi. V téhle chvíly by se dalo říct, že Simon je úplně obyčejný chlapec. Chlapec s životem bez zrady, bez duševní nemoci, bez vraždy...
Simon se rozplakal. Tolik litoval, tolik by si přál vrátit čas ale věděl že to nejde. V tuto chvíli si byl naprosto vědom toho, že na tom co udělal se už nic nezmění. A bylo mu to líto. Začal hlasitě vzlykat. A najednou ,jako by se v něm něco přepnulo, jako by v jeho hlavě někdo zmáčknul červený čudlík, Simon se chytil za břicho, hubenými prsty křečovitě svíral košili a z plna hrdla křičel.
Měl vztek, ani sám nevěděl proč. Popadl polštář a začal s ním házet a nakonec ho roztrhal. Pak se vrhnul na peřinu a na noční stolek. Po chvíly byl celý pokoj vzhůru nohama a Simon celý udýchaný stál uprostřed svírajíc cáry, které zbyly z polštáře. Pak si sednul na bobek, zabořil ruce do dlaní a čekla až přijde zdravotní sestra a pokusí se ho uklidnit a uklidit tu spoušť.
***************
OOOOOOOOO
(Shushulinka, 9. 4. 2010 21:47)