Hledání ztraceného času III.
Měsíc uběhl rychle. Theo se rychle zotavoval a brzy nadešel den odjezdu z nemocnice. Byl už od rána nervózní. Věci měl sbalené, byl převlečený a už jen čekal na Toma, který ho měl vyzvednout. Napjatě seděl na posteli. Měli v plánu stavit se ještě v jeho starém domě, aby si vzal všechny věci. Theo se chtěl pak ještě zastavit na hřbitově. Nebyl si jistý zda to všechno zvládne, přesto tam chtěl. Už měl nové brýle a na všechno už viděl normálně, přesto by některé věci vidět nechtěl.
,,Už jsem, tady," otevřeli se dveře od pokoje. Tom se usmíval. Vzal Theovu tašku a vykročili ven z budovy. ,,Jsem nervózní," zašeptal chlapec. Tom ho vzal kolem ramen a otevřel mu dveře od auta. Theo měl zvláštní pocit, když do vozu nasedal. Během vteřiny mu proběhly hlavou vzpomínky z autonehody a jeho nálada zase klesla na bod mrazu.
Přijeli do města a zatočili do ulice, kde stál Theův dům. Zastavili před vchodovými dveřmi a Theo znejistěl. Pomalu otevřel dveře, ale dovnitř nevkročil. Stál na prahu a věděl, že jestli půjde dál, neudrží se a zase se rozbrečí. Dřív nebo později.
,, Nemusíš tam chodit. Napiš mi, co všechno ti mám vzít a já se sem pro to někdy zastavím," nabídl se Tom a starostlivě se na chlapce koukal. On ale jen zakroutil hlavou a vešel dovnitř. ,,Počkáš tady?" zaptal se Toma a ten kývl hlavou.
Ticho. To byla první věc, které si Theo všiml, když zabouch dveře. Když tu ještě všichni bydleli, pořád tady bylo co poslouchat. Ať už mamka myla nádobí, nebo si Sue poštěla hudbu, pořád tu byl nějaký hluk. Ale teď nic. Řekl si, že se tady nebude dlouho zdržovat, proto rychle dorazil do svěho pokoje popadl kufr a naházel do něj všechny věci, které by mohl postrádat. Snažil se nekoukat na okolní stěny, nábytek, podlahu...Všechno bylo v tuhle chvíly tak smutné.
Když odcházel, zastavil se jen u televitního stolku, kde byly rodinné fotky. Vzal jednu, na které byli rodiče a Sue. Strčil ji do kufru a rychle odešel z domu. Zavřel za sebou dveře, zamkl a rychle nasedl do auta. Ulevilo se mu a oddechl si. Pobídl Toma a ten rychle nastartoval. Když odjížděli, Theo se na dům ani nekoukl a slíbil si, že už se sem nikdy nepodívá.
,,Opravdu, tam nechceš jet někdy jindy?" Zeptal se Tom. ,,Ne, chci se tam kouknout. Nemyslíš, že by ode mě bylo hnusný, kdybych se ani nekoukl na vlastní rodinu?" řekl Theo, zatímco sledoval ubíhající krajinu za oknem.
Tom nic neřekl, radši se soustředil na řízení. Byl trochu nervozní, nevěděl jak se Theo zachová, až dorazí na hřbitov. Pomyslel si, že by teď rozhodně nechtěl být v jeho kůži.
Auto se zastavilo. Oba dva vystoupili a pomalu vkročili k hrobu Theovi rodiny. Šli pomalu, až konečně dorazili. Theo opatrně pohlédl na hrob. V tu chvíli se mu nohy podlomily a svalil se na Toma. Začal vzlykat. Ruce se mu třásly stejně jako hlas. Zabořil hlavu do dlaní a hlasitě brečel. Jako by se teď všechno potvrdilo. Jako by tomu celou tu dobu nevěřil, ale když viděl ta jména vyrytá a pozlacená, všechno se potvrdilo.
Tom se k němu sklonil a pevně ho objal. Seděli tam takhle docela dlouho, když už se Theo konečně přiměl k tomu, aby se uklidnil. Vstal a utřel si zbytek slz rukávem. ,,Už chceš jít?" zeptal se Tom. ,,Jo, asi jo. Jak vypadám?" ,,Ubrečeně," řekl Tom a položil Theovi ruku na rameno. ,,Sakra. To jsem nechtěl," vynadal si Theo. ,,Cože?" ,,Nechtěl jsem aby mě hned poprvé viděli takhle," vysvětlil a povzdechl si. Tom se zasmál. ,,Nemusíš se bát, oni to pochopí. Tak pojď" řekl s úsměvem a postrčil Thea.
Nasedli do auta a odjeli. Jeli asi půl hodiny, hřbitov byl ve městě kde dřív žil Theo s rodinou. Když dorazili před Tomův dům bylo poledne. Krásný slunečný den, pomyslel si Tom když vylézal z auta. Škoda, že ho zkazilo tolik nepříjemných věcí. Theo došel k zadní části auta a snažil se vyndat svůj objemný kufr. Na to, že se stěhoval moc věcí neměl. Šestnáct let života do jednoho kufru rozhodně nenarvete ale byl tak s Tomem domluvený. Vezme si jen nejdůležitější věci a až bude mít Tom čas, zastaví se pro zbytek. Tom k chlapci přispěchal a pomohl mu zavazadlo vyndat.
,,Vezmu ti to," nabídl se. Theo zakroutil hlavou a vydal se k hlavnímu vchodu. Tom odemkl vchodové dveře. Krásné dřevěné, částečně prosklené. Hodily se k domu, který byl veliký, moderní, s bílou fasádou a tmavými okny. Nechal Thea projít. Ten opatrně nakoukl do haly. Poté pomalu vstoupil dovnitř. Udělal pár kroků, pak se ale zastavil a počkal na Toma. Nehodlal jít dál bez jeho doprovodu. Pořád ještě držel kufr a nervózně si kousal spodní ret.
,,Tak pojď, " pobídl ho Tom a nasměroval chlapce do kuchyně. Byla veliká, mnohem větší než co měli ve starém domě. Moderní, s novými spotřebiči, kuchyňskou linkou. Theo si pomyslel že takhle nově bude asi vypadat i zbytek domu.
,,No, konečně jste tady!" Theo sebou trhnul. Všiml si jak z vedlejší místnosti přichází Sára. Měla polodlouhé hnědé vlasy, zelené oči a jemné vrásky okolo úst, zřejmě od věčného smíchu. Přistoupila k Theovi a ten ještě víc znervózněl. Tom jí dal letmí polibek na uvítanou a stoupl si vedle ní. ,,Tak tě tady vítám," podala Theovi ruku a usmála se. Chlapec se začervenal a uhnul pohledem. Jemně si potřásli rukama, Sára si všimla jak se Theovi klepou ruce. ,,Nemusíš být tak rozklepaný, není důvod být nervozní" řekla s úsměvem. Theo sice nervozní byl, ale to nebyl hlavní důvod třesu v jeho rukách. ,, Nejsem nervózní", zalhal. ,,To je z tý nehody," řekl Theo stručně. Sára se zarděla a omluvně na Thea pohlédla.
,,Tak se posaďte, bude oběd," řekla nakonec Sára a odpěhla ke kuchyňské lince. Tom s Theem se mezitím posadily k jídelnímu stolu. ,, Dan jíst nebude?" Zeptal se Tom zatímco mu Sára dávala na stůl porci dušené mrkve s bramborami. ,,Už jedl než jste přijeli," odpověděla.
Theo obrátil oči v sloup. Nesnášel dušenou mrkev, navíc nani byl silně alergický. Bylo mu trapně. Tak trapně jak jen člověku může být když jde o jídlo. Nechtěl aby si o něm mysleli že je nějaká primadona. Snědl tedy všechny brambory ale mrkve se ani nedotkl.
Sára to zpozorovala. Nikoliv naštvaně ale starostlivě se zeptala: ,,To bě to nechutná? Kdyžtak to odnesu," řekla a pomalu vstala. ,, O to nejde, je to dobré ale jsem na mrkev alergický. Promiňte," omlouval se Theo a znovu se začervenal.
,,To je v pořádku, měl jsi to říct," usmála se. ,, A nevykej mi," dodala ještě. Všichni tři se usmáli a v klidu dojedli. Atmosféra se trochu uvolnila, ale Theo stejně zůstal napjatý, plný očekávání a zvědavosti ale taky nervozity a strachu. Choval v sobě smíšené pocity.
,,Dane, pojď dolů!" Zakřičela Sára, když Tom i ona dojedli.