Hledání ztraceného času II.
Pokračujem.....
Theo se probudil na kapotě předního skla. Viděl rozmazaně a dvojitě, brýle mu nejspíš odletěly kdo ví kam a hlava mu třeštila, stejně jako zbytek těla. Bylo mu na zvracení a pravá noha ho k neuvěření bolela. Byl moc otřesený na to, aby si uvědomil, že prolétl předním sklem a že je zázrak, že přežil. Slyšel jakýsi hluk, jenom útržky toho, jak někdo něco říkal.
,,Ano.....čtyři.....jeden....... jsou asi mrtví......," to bylo všechno co zaslechl. všiml si, že se nad ním sklání stín zavalitého čtyřicátníka, který podle všecho právě volal pomoc. ,,Halo, slyšíš mě? Chlapče, no tak, otevři oči," mluvil na něj, ale Theo nemohl ani otevřít pusu, natož aby něco řekl.
Netrvalo to dlouho a uslyšel sirénu. Patřila sanitce, která rychle uháněla k místu nehody. Když zastavila, vyskočili z ní dva muži a spěchali k bezvládnému Theovu tělu. Než však přiběhli, chlapec ztratil vědomí.
********************************
Byla noc. Do nemocničního pokoje dopadalo tlumené světlo z vedlejší místnosti, kde sídlily zdravotní sestry. Nad Chlapcovou hlavou pípal monitor, v ruce měl zapíchnuté množství kanil a pravou nohu v sádře. Hlava mu ještě pořád třeštila, ale bylo to mnohem lepší, než když se probral na autě.
Vzápětí mu to všechno došlo. Že měli autonehodu a že je nejspíš v nemocnici. Začal se strachovat, co se stalo s rodiči a Sue. Pořád uklidňoval sám sebe, že jsou v pořádku.
Byl unavený, zavřel oči a snažil se usnout. V puse měl sucho a bolelo ho na hrudi. Navíc asi ztratil brýle, takže příštích pár dní nejspíš vše uvidí rozmazaně.
Do pokoje vstoupila sestra. Nejspíš na pravidelná kontrola, pomyslel si Theo ale nic neřekl. Přistoupila k okraji postele, zkontroovala monitor, kapačku a další věci. V místnosti panovalo šero, ale světlo z vedlejšího pokoje bylo dostatečně silné na to, aby nemusela rozsvěcet.
Theo jí po očku sledoval. Vypadalo to, že ani nepočítá s tím, že by mohl být vzhůru. V tu chvíli ho napadlo, jak dlouho asi spal. A možná by jí měl dát vědět, že je vzhůru.
,,Promiňte," řekl potichu a chraptivě. Hlas mu při tom trochu přeskočil, jak dlouhou dobu nemluvil. Sestra se na něj překvapeně podívala a aniž by odpověděla, zmizela. Po chvilce se vrátila v doprovodu sympaticky vypadajícího doktora.
,,Tak jsi se nám probudil," řekl a usmál se zatímco si pročítal jeho kartu. ,,Báli jsme se, že už se tě nedočkáme. Jak se cítíš?"
,,Kde jsou rodiče? A co moje sestra?" zeptal se unaveně namísto odpovědi. Doktor pohlédl na zdravotní sestru, pak se otočil zpět k chlapci.
,,Zemřeli hned na místě. Všichni tři. Je mi to moc líto," řekl smutně. Theo nevěřil vlastním uším. Zemřeli. To není možné. To nemůže bát pravda. V té chvíli mu přišlo, že se místnost stahuje a on se propadá do nekonečné temnoty. Z těch slov se mu dělalo špatně. Ale neplakal.
,,Jak dlouho jsem tady?" Zeptal se po chvilce, když na něj oba pracovníci koukali.
,,Už měsíc. Byl jsi v hlubokém bezvědomí a pak jsi upadl do kómatu. Nemusel jsi se vůbec probudit," řekl doktor, ale co řekl Theovi tu zprávu o jeho rodině, se už ani jednou neusmál. Tohle chlapec nečekal. Takhle dlouho. Měl pocit, že tohle všechno se mu jen zdá. Jakoby v tuto chvíli neexistovala realita a on se octl v nějaké noční můře.
,,Měl by sis odpočinout. Prospi se a my mezitím zavoláme tvému strýci," řekl doktor konejšivě.
,,Tom ví, že jsem tady?" Zeptal se Theo. ,,Ano, co tě přivezli, tady byl téměř každý den. Dáme mu vědět, že jsi se probudil a řekneme mu aby ráno přijel, ano?" ,,Tak dobře," souhlasil Theo a zavřel oči. Jen co doktor se sestrou opustili pokoj, usedavě se rozplakal.
Když Tom dorazil do nemocnice, Theo ještě spal. Kde měl pokoj už Tom věděl, jen dal vědět doktorovi, že je tady. Potichu otevřel pokojové dveře a vstoupil dovnitř. Pohlédl na chlapce a všiml si oteklých očí. Došlo mu, že se včera asi dozvěděl, co se stalo s jeho rodinou.
I s ním ta událost otřásla. S Theovím otcem se znali dlouho, už od základky a byli to nerozluční přátelé. Poté co se oženil s chlapcovou matkou a měli děti, stal se z něj rodinný přítel. Stal se z něj Theův kmotr. Jezdil spolu s nimi na výlety, pořádali spolu různé akce a vzájemně se navštěvovali. To, co se stalo pro něho byla rána.
Thea měl moc rád. Byl ochoten a připraven se o něj postarat, kdyby se něco stalo. A ta situace právě nastala. Věděl, že musí být silný a poskytnout mu lásku a zázemí. Měl ho rád jako vlastního syna a rozhodně by nechtěl, aby se trápil.
Posadil se na židli vedle postele a vzal Thea za ruku. Tak to dělal pokaždé. Vždy si takhle sedl a mluvil na něj aniž by věděl, jestli ho chlapec vůbec vnímá. Ale teď to bylo jiné. Tentokrát otevřel oči a pohlédl na něj. Ve všem tom smutku měl teď ohromnou radost. Bude v pořádku, z nejhoršího je venku, doktoři ho jen poskládají dohromady a půjde domů, říkal si vduchu.
,,Ahoj, jak se cítíš?" Zeptal se potichu Tom.
,,Už líp," odpověděl mu chlapec. ,,Mamka s taťkou umřeli. A Sue taky," řekl a začali mu téct slzy.
,,Já vím, Theo a je mi to moc líto," řekl Tom konejšivě a pohladil ho po hlavě.
Theo se nesnažil zakrýt smutek. Nikdy to nebyl hrdina. Patřil mezi kluky co jsou spíš v knihovně, než na hřišti. Jeho nejlepší kamarád byla holka a než sport měl radši učení a posedávání v parku. Ale nestyděl se za to. Vlastně ani neměl proč, byl prostě takový.
,,Asi jsem ztratil brýle," řekl a smutně se zasmál. ,,Dám ti udělat nové, neměj strach." Uklidnil ho Tom a taky se usmál. ,, Jsem tak rád, že jsi vzhůru. Měl jsi štěstí, tvoje zranění nebyla ani tak vážná. Měl jsi střední otřes mozku, zlomená žebra a zlomenou nohu. A pak ještě nějaké modřiny a pohmožděniny. Dokror říkal,že ještě tak měsíc a budeš v pořádku. Je to neuvěřitelné, chci říct, proletěl jsi čelním sklem a nejhorší zranění je tvoje zlomená noha," zasmál se Tom.
,,Co na to říct, jsem prostě dobrej," řekl Theo. ,,Pohřeb jsem prožvihl, co?" Zvážněl zase a bylo na něm vidět, že se trápí.
,,Je mi líto, nešlo to odložit na tak dlouho." Tom vzal Thea znovu za ruku a párkrát ho pohladil po vlasech.
,,Možná je to tak lepší. Nejsem si jistý, jestli bych to zvládnul," Usmál se, nejspíš tím chtěl dokázat svoji statečnost, ale Tom věděl, že to je jen přetvářka.
,,Mimochodem, Inka mě prosila, abych jí zavolal, až se ti udělá líp. Říkala, že se sem odpoledne staví, pokud ti to nevadí." Theo si nebyl jistý, jestli chtěl aby přišla. V tuhle chvíly neměl náladu kohokoliv vidět. Nadruhou stranu, mu může říct, co všechno za ten měsíc prospal. A když to vzal kolem a kolem ona ho taky jistě ráda uvidí.
,,Klidně jí zavolej, alespoň mi řekne, co je nového," řekl nakonec a zavřel oči. Mluvení a jakákoliv jiná činnost, ho ještě pořád vyčerpávala. Neměl dobrou náladu, bolela ho záda a celou situaci ještě znepříjemňovalo to, že pořád ještě neměl brýle. Vše co viděl byly jen rozmazané obrysy, takže ho díky tomu začínala bolet i hlava. Tomovi byl vděčný za jeho starost, ale byl rád když se konečně zvedl a popadl bundu.
,,Už musím do práce. Pak bych se tady ještě stavil, jestli chceš," řekl mírně. ,,Nemusíš," odpověděl Theo. ,,Dneska už těch návštěv bude dost, přijď klidně až zítra," řekl už téměř v polospánku. Tom kývl v souhlas a co nejvíc potichu zavřel dveře od pokoje. Při odchodu si totiž všiml, jak Theo pravidelně oddechuje a teprve těď si uvědomil, jak je chlapec v tuto chvíly zranitelný. Opustil nemocnici a s těžkým srdcem se vydal do práce.
**********************************************************************************
Když se odpoledne probudil, sluneční světlo mu svítilo do pokoje. Přál si být venku, na koupališti s Inkou. Přál si aby přišel domů pozdě, aby mu maminka vyhubovala a poslala ho do pokoje. Aby mu taťka přišel domluvit a aby se mu pak Sue smála, že dostal vynadáno. Věděl ale, že tuhle naprosto běžnou věc, kvůli které by jiní vzteky kopali do zdi, už nikdy nezažije. Alespoň ne se svojí rodinou.
Chvilku jen tak ležel a koukal na strop. Nevěděl jak se zabavit, jak alespoň na chvilku zapomenout na to, co se stalo. Nemohl si číst ani koukat na televizi a uvědomil si, jak omezený bez svých brýlí je. Vzpoměl si, jak ho maminka v optice přemlouvala, aby si nechal udělat ještě jedny jako náhradní. On jí zase ujišťoval, že dvoje kupovat nemusí, že bude dávat pozor a určitě je nerozbije. Musel se při té vzpomínce usmát a vzpoměl si, jak mu říkala, že maminky mají vždycky pravdu.
Dveře od pokoje se najednou otevřely. Dovnitř nakoukla hlava dívky a její očka pozorně zkoumala chlapcovu tvář. Inka si nebyla jistá, jestli Theo spí a nerada by ho probudila.
,,Co tam stojíš, pojď dovnitř," usmál se a ona opatrně zavřela dveře.
,,Ahoj, prde. Tak jak se cítíš?" Klasický pozdrav. Jinak to u Inky ani nešlo.
,,Už líp, akorát na ten tvůj škaredý obličej pořádně nevidím," rýpnul si při první příležitosti a ona se zasmála. ,,Kdybych se nebála, že ti něco zlomím, tak bych tě praštila," dodala a sedla si. On se jen zasmál a otočil se k ní. Už jen její příchod mu zvedl náladu. Byl rád, že přišla.
,,Tak co? Na jak dlouho to tady ještě vydíš?" Zeptala se, jako by si mohl vybrat. ,,Doktor říkal, ještě tak měsíc a půjdu domů. Možná že i dřív." ,,Tak to se koukej rychle uzdravit, prospal jsi půlku prázdnin, máš co dohánět." ,, No tak mi řekni co je nového," prosil a ona mu začala vyprávět, co všechno zažila, za první měsíc prázdnin. Mluvila o spolužácích, o počasí, prostě o všem možném, jen aby mohl Theo na chvilku zapomenout na tu nešťastnou událost. Pečlivě vybírala každé slovo, aby neřekla něco nevhodného.
,,Ale stejně bez tebe byla nuda. A navíc jsem myslela, že budu mít infarkt, když mi Tom zavolal a řekl co se stalo. Hrozně jsem se o tebe bála," řekla nakonec a pohlédla na něj. On se jen smutně usmál a jen tak naoko prohodil: ,, Možná jsi se mohla bát o nás všechny, třeba by to pomohlo." řekl. Tvář měl usměvavou, ale jen co mu Inka pohlédla do očí, bylo jí jastné, že se přetvařuje.
,,Promiň, nechtěla jsem s tím začínat," začala se omlouvat a pohladila ho po ruce. ,, Je mi líto co se stalo a chci aby jsi věděl, že jsem tady pro tebe a že až budeš potřebovat, můžeš mě kdykoliv zavolat." ,,Já vím," řekl Theo. ,, A nech toho, nebo budu zase brečet," zasmál se a šťouchl do ní.
Chvilku si spolu ještě povídali když Inka koukla na hodinky. ,,Pane jo, už je tolik. Měla bych vyrazit domů," řekl a vstala. ,,Tak, jo a dávej na sebe pozor," obejmuli se a ona odešla. Chvilku ještě zíral do stropu a po chvilce zase usnul.
Druhý den ráno se Theo probudil s náladou o něco málo lepší. Hlava ho bolela pořád, stejně jako záda, ale všechno ostatní už bylo v pořádku. Do pokoje vešla sestra a řekla, že mu dnes sundají sádru z nohy. Příjemná změna, pomyslel si Theo.
Už se začal těšit domů, když mu došlo, že tam na něj nikdo čekat nebude. Jak to teď vlastně bude, ptal se sám sebe. V domě kde bydlel se svou rodinou určitě nezůstane. Takže půjde buď k Tomovi nebo do děcáku. Přikláněl se ale spíše k druhé variantě, nevěděl jak to teď u Toma chodí, když má ženu a nevlastního syna, kterého ale bere jako vlastního, podle toho, co říkal. Prý spolu skvěle vycházejí a Dan ho také bere jako pravého tátu. Přál by si tam být, ale bral to logicky.
Po obědě Theovi sundali sádru. Byl to takový divný pocit ale rychle si zvyknul a zanedlouho se mohl pohybovat i bez berlí. Když odpoledne dorazil Tom, napadlo Thea, že by se mohli projít do nemocničního parku. Tom neměl nic proti, byl rád, že je na tom Theo zase o něco lépe.
Chvilku se pomalu procházeli. Bylo hezky. Theovi byl venkovní vzduch příjemný a čerstvý vánek mu přišel k duhu. Sedli si na lavičku a jen tak se slunili. Tom vydnal krabičku cigaret a zapálil si. Když si všimnul chlapcova pohledu, jednu mu nábídl a ten ji s vděkem přijal. Tom věděl, že Theo kouří, kolikrát už si spolu zapálili. Vzpoměl si na dobu, kdy jemu bylo šestnáct a usmál se.
,,Chtěl jsem se zeptat," začal Theo opatrně. ,,Co teď semnou bude?" Pohlédl na Toma tázavým pohledem. Počítal s tím, že Tomova odpověd ho nepotěší, ale spletl se.
,,Mluvil jsem o tom se Sárou a Danem. Mohl by jsi bydlet u nás, ovšem pokud chceš," řekl Tom a Theovi zpadl kámen se srdce. ,, Určitě, moc rád," zaradoval se a objal muže vedle sebe. Ve vší té smůle, byl rád, že má alespoň někoho.
Vrátili se do budovy. Tom slíbil Theovi další návštěvu a odjel domů. Chlapci se s tou zprávou o bydlení udělalo mnohem lépe. Byl sice trochu nervózní, hlavně kvůli Sáře a Danovi. Vůbec je neznal, viděl je jednou v životě a teď by s nimi měl bydlet. Ale věděl, že ať se stane cokoliv, Tom ho vždy podpoří.
...
(Ty víš kdo, 26. 4. 2011 16:50)