Cestou upřímnosti I.
Patřil mezi snílky. Žil ve svém dokonalém světě, kde pomocí fantazie sestavil všechno o čem kdy snil, všechno co v reálném životě neexistovalo. Představoval si svět, kde se dva lidé milují natolik, že by jeden za druhého položil život. svět kde neexistují nemoce, násilí, vraždy...Svět, kde je šťastný. Věděl ale, že je to pořád jenom výmysl jeho bujné fantazie.
Skutečnost byla jiná. Naprosto.
****************************************
Žiji v malém městečku, zapadlém a tichém. Co si pamatuji, nikdy se tady nestalo něco závažného, světoborného, prostě něco, co by narušilo stereotyp tohoto města. Je nudné, ale mám ho rád. Znám tady snad každý kout, každou ulici. V tomto městě není místo, kde bych ještě nebyl.
S rodiči bydlím v rodiném domku na kraji, již zmiňovaného města. Není nějak přepychový, ale je krásný, udržovaný a má nádhernou zahradu, o kterou se moje maminka pečlivě stará, když není v práci, nebo nepoklízí v domě. Moje maminka je hrozně čistotná, někdy až k zbláznění. Je to puňtičkářka, musí mít vždy všechno perfektně srovnané, aby měla přehled. To je na mé mamince to krásné. Vždycky byla hodně usměvavá, zvlášť když jsem byl malý a rodiče semnou ještě neměli takové trable. Teď je to o něco horší. Oba dva hodně pracují, aby mi mohli poskytnout potřebné léky a zdravotní péči. Jsou proto hodně unavení, často se hádají a já vím, že je to kvůli mě. I když za to nemůžu, připadám si provinile.
Jsem totiž nemocný. Vím že to zní banálně, ale myslím, že je třeba o něčem takovém mluvit. Protože tyhle věci se dějí. Možná blíž, než si kdo myslí.
Všechno se ještě zhoršilo, když mi zavolali z nemocnice, že hromada operací, testů a podobných blbin byla úplné k ničemu a že už mi nedávají moc nadějí. Doktor říkal, že je mu to líto. Vážený, to je mi úplně naprd, že je vám to líto.
Po telefonátu, to bylo, vlastně pořád je, hrozné. rodiče mě začali hlídat ještě víc, nálada v domě byla příšerná. Mamka se málem složila a taťka by nejraději vyskočil z okna. Hádky byly častější a horší...
Můj život byl vždycky nalinkovaný. Rodiče mi pečlivě plánovali každý den a já si nedovolil cokoliv namítat. Vždycky, už od mala, jsem dělal všechno co mi kdo řekl, nikdy jsem se neptal proč jsou věci takhle, proč o nich nemůžu rozhodovat sám. Jenomže, když jsem zjistil, jak málo času mi zbývá, něco se stalo. Uvědomil jsem si, že někde ve světě zákazů a pravidel jsem ztratil sám sebe. Svou osobnost. Nikdy jsem neměl příležitost se sám rozhodnout, to dělali jiní. Nedovolil jsem si odmítat systém, který byl tak pečlivě promyšlen a propracován. Každý den byl jen plán, nic víc. Nikdy jsem neudělal něco spontálního, něco co mě jen tak napadlo. To prostě nešlo, nebyla příležitost. Proto jsem se rozhodl....
Komentáře
Přehled komentářů
Tak co to pokračování, no??? snad se někdy dočkám. Čtenáři se už těší
No tak?
(Ty víš kdo, 3. 8. 2011 20:56)No tak bude se to nějak rozvíjet nebo tak? Nechci na tebe tlačit, ale vážně by mě zajímalo jak to bude dál a jak se to vyvine, víš? :-)
ještě
(Ty víš kdo, 18. 5. 2011 22:28)Co má za nemoc? K čemu se rozhodl? Páni, to je napínavý.... Chtěla bych pokračování a to co nejdříve:-)
...
(Ty víš kdo, 5. 1. 2012 0:18)