Bláznovi oči- Kapitola II.
Sestra Sophie Lynn si povzdechla. Kráčela po tmavé chodbě psychiatrické léčebny, malými krůčky ale hrdě a důstojně. Boty jí klapaly a nohy udávali tempo, na které by se mohlo tancovat.
Sophie Lynn byla rázná žena. Byla přísná a tvrdá ale spravedlivá, pořádná a tolerantní. Pracovala tady už nějaká ten rok a byla tu více méně spokojená. Až na noční směny. V tu dobu by byla nejradši někde na Hawai, opalovala se a pila koktejli s kokosových ořechů.Jenomže teď byla tady a musela se postarat o Simona Pakera, který zase vyváděl ve svém pokoji.
Dorazila na místo, k pokoji číslo pět. Otevřela dvěře a obrátila oči vsloup když uviděla tu spoušť. Rozhlédla se kolem a uviděla Simona jak se krčí v tmavém rohu pokoje. Pořád to samé, pomyslela si.
,,Simone, zlato, pročpak nejdeš za ostatními? Mohli byste se koukat na televizi nebo dělat něco jiného. Jsi tu pořád sám."¨Pronesla, ztímco sbírala ze zemně zbytky polštáře.
Simon nic neřekl, jen se na ni podíval a pak zase sklopil zrak. Sophie si znovu povzdechla. Najednou však ucítila, jak ji Simon zatahal za rukáv. Otočila se a ve tváři se jí objevil výraz překvapení. Simon se na ní díval klidnýma uplakanýma očima. Po tváři mu tekly slzy a s prosebným výrazem jí hleděl do očí.
,,Prosím", promluvil klidně a rozvážně. ,,Prosím já už tu nechci být, chci jít domů." ,, Je mi líto Simone ale musíš tu zůstat. ", řekla sestra Lynn, stále ještě překvapená. ,, Doktoři si myslí -" ,,Je mi jedno co si myslí doktoři!" Rozzlobil se Simon. ,, Já tady nemám být, chci jít domů, chci být se svojí mámou, tátou a bratrem!" Zlobil se a plakal. Najednou to sestře Sophii došlo. Simon měl zase jeden z výpadků paměti¨. ,,Simone, tvůj bratr je mrtvý, vzpomínáš?"
,,Mrtvý? Jakto, že je mrtvý...Co to říkáš to není možné! Lžeš mi! A kdo vlastně jsi?"
,,Simone já jsem zdravotní sestra. Jsi v psychiatrickém ústavu. Tvůj bratr je mrtví, proto jsi taky tady. Zabil si ho." osvětlila mu situaci Sophie. Simon na ní nevěřícně hleděl. Nemohl uvěřit tomu co říká. On a zabít svého bratra? To není možné, svého bratra miloval. A navíc kdyby ho chtěli někam zavřít, jeho matka by to nedovolila. Ví jak nesnáší být někde zavřený, takže něco takového nepřichází v úvahu. Ta žena mu lže ale proč? Chce ho snad rozčílit?
Otázky se honily Simonovou hlavou jako splašený kůň a on ho nemohl uklidnit. Přecházel z jednoho kouta do druhého, držel se zmateně za hlavu a nemohl uvěřit tomu, co mu tady říká ta neznámá žena. Byl rozčílený. Proč by měl zabíjet svého bratra? To je hloupost.
Najednou, jako by ho někdo udeřil do hlavy, měl před očima dívku. Krásné plavé vlasy, modré oči a upřímný milý úsměv. Stála vedle Christopera a držela ho za ruku. Vypadali šťastně. Simon to zdálky pozoroval, mával na ně ale pro ně jako by neexistoval svět. Zamrzelo ho to. A rozčílilo. Bylo mu jasné, že nebýt té dívky, Christoper by se nejspíš teď bavil s ním a ne s tou vtěrkou. Začal na ni žárlit. Rozběhl se a vrhl se na děvče. Začal jí tahat za vlasy, bušit do ní pěstmi, kopat. Udělal by cokoliv, jen aby jí nějak uškodil.
A najednou tu nestála plavovlasá dívka a jeho bratr ale Starší žena s rozcuchanými vlasy a pár statných mužů, kteří ho pevně drželi za paže. Byl tu taky doktor Wesley. Něco na Simona křičel, ten však v uších slyšel jenom jakýsi hukot. Simon se tvářil vyděšeně, neměl vůbec tušení co se to děje. Očima těkal po místnosti, potil se. Zahlédl ustrašený výraz postarší ženy a pak sklouznul pohledem na svou ruku, která křečoviťe svírala ženinu paži.
Hukot v hlavě znenadání ustal a on konečně uslyšel Wesleyova slova. ,,SIMONE, SIMONE UKLIDNI SE!" křičel. Simon pustil paži a žena uskočila do kouta. Nebála se chlapce, pouze se lekla a byla v šoku. Když dr. Wesley uviděl, že je Simon konečně schopen komunikovat, přestal křičet. ,,Simone co si to provedl. Proč jsi to udělal? No tak, uklidni se." Kývnul hlavou na muže, a ti chlapce pustili z pevného sevření. Simon padl na kolena a zůstal klečet.
,,Simone, chlapče, proč si to udělal? Viděsil si nás," řekl mírně dr. Wesley. Simon se na něj nechápavě koukal. Pak mu došlo, že asi provedl něco špatného a posmutněl. Dr. Wesley ho poplácal po rameni a obrátil se na sestru Lynn: ,, Sophie, můžete jít klidně domů, jestli chcete. Já to za vás vezmu, musíte být utahaná." Sestra Sophie jen kývla a vidala se ke dveřím.
,,Tak Simone, co s tebou? Pojď promluvíme si," otočil se znovu na chlapce. ,,Nechci s váma mluvit. Jsem unavený." ,, No tak dobře. Přijdu za tebou zítra ale pro jistotu ti nechám píchnou injekci, aby si se zase nerozčiloval, nebo tak něco," vstal a přivolal jinou sestru, která přinesla sedativa. Simon, překvapivě, nic nenamítal. Sám si vyhrnul rukáv a čekal. Byl unavený. Když sestra dodělala svou práci, lehl si do postele a vzápětí usnul.
Victor počkal, až Simon usne, pak vyšel z pokoje a zabouchl za sebou dveře. Také byl unavený, jenom trochu jinak. Být unavený z šílenství a unáva z práce, se přece jen nedá srovnávat. Povzdechl si. Bylo mu Simona líto. Ovšem že by tohle všechno měl brát jen jako práci, zaměstnání. Měl by přijít domů a hodit věci z práce za hlavu. Ale ten chlapec na něj něčím zapůsobil. Je tak mladý a život už má stejně nenavratitelně pokažený. I kdyby se někdy doopravdy uzdravil, o čemž Victor silně pochyboval, jeho bratr bude pořád mrtvý a to se nezmění. Vrah zůstane navždy vrahem a jinak to ani nejde.
******************************************************
,, Přemýšlel jsi někdy nad svím odrazem? Třeba v zrcadle nebo na hladině?"
,,To mě nikdy nenapadlo. Proč?"
,, Odraz ukazuje tvoje pravé nitro. Když se díváš do zrcadla, díváš se na člověka, kterým by si chtěl být. Chtěl by si být svým vlastním odrazem."
,, To je zajímavá myšlenka."
,, Ano to je. Viděl jsem v zrcadle svého bratra."
,, Chtěl by si být jako tvůj bratr?"
,, Ne to nikdy. Nemám ho rád."
.. Takže nemáš rád ani sám sebe? Když vidíš v zrcadle sebe samotného, neznamená to tedy, že se nenávidíš?"
,, Já nevím. Sám jsem z toho zmatený. Je to složité. Miluji svého bratra ale zároveň nenávidím. Takže vlastně ani nevím co k němu doopravdy cítím. Mám pocit...Chtěl bych mu něco říct ale ani nevím co."
,,Kdyby si ho teď potkal, co by jsi mu asi tak řekl?"
,, Asi bych ho poprosil, aby mi vysvětlil matematiku."
,, A proč zrovna tohle? Není to trochu zvláštní?"
,, Asi ano ale...On byl vždy na matiku dobrý, já ne. Takže jeho matematické vědomosti jsou vlastně odrazem těch mích ne?"
,, To máš asi pravdu. Možná to byl jeden z důvodů proč jsi ho viděl v tom zrcdle. Ale jedno mi pověz. Jak víš tak jistě, že to byl tvůj bratr, koho si viděl v tom zrcadle? Vždyť jste si tak podobní."
,, On byl potom jiný."
,, Potom? Po čem?"
,, Potom, co jsem ho pořezal v obličeji. "
,,A proč jsi to udělal?"
,,To aby jsme si nebyli tak podobní..."
*************************************
Marian Pakerová otevřela oči. Byla celá zlámaná a bolela jí hlava. Otočila se a spatřila ,že místo v posteli, kde lehává její manžel, je prázdné. Vstala, oblékla si župan a nakoukla do kuchyně. Její manžel tam seděl nad skleničkou wisky a v ruce držel cigaretu.
,,Zase nemůžeš spát?" optala se ho mírně. Její manžel na ní pohlédl a pak se zase obrátil ke skleničce. ,, Ne, nemůžu. Nejsem unavený," povzdechl si. Marian k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno. Ten jí láskyplně pohladil, vděčný za to gesto.
,, Neměl by si pít, takhle pozdě v noci. Stane se z tebe alkoholik," řekla s jemným ale smůtným úsměvem. Je až neuvěřitelné, že i když se ocitla v takové situaci, dokáže vtipkovat, pomyslel si manžel. Ale má pravdu, pokáral se ještě. Vstal tedy a vydal se, po boku své milované, do postele.
,, Možná bychom mohli navštívit Simona," prohodila, jakoby jen tak Marian. Její muž na ní vytřeštil oči. ,, Marian co tě to napadlo?" nemohl vyjít z úžasu. ,, Ale Bobe. Vím co udělal, je to neomluvitelné ale pořád ještě je to náš syn!" ,, Ten blázen si nás ani nebude pamatovat. Uvědom si konečně, že to není ten Simon, kterého jsme znali!" začal zvyšovat hlas. ,, A navíc," odmlčel se. ,, Já...nemůžu mu jen tak odpustit, to co udělal. Je to až moc velká rána, prosím pochop mě." Marian se odmlčela. Po chvíly však promluvila: ,, Jak chceš ale já za svím synem půjdu. S tebou i bez tebe, " mluvila váž ně a zachmuřeně. ,, Ale zamysli se nad tím. třeba by se jeho stav zlepšil, kdyby uviděl že ho má pořád někdo rád. Je to pro mě stejně těžké, jako pro tebe. Ale já nechci přijít o druhého syna." řekla mrzutě. Pak si lehla do postele a vzápětí usnula.
Bob nemohl přestat přemýšlet. Bylo dlouho po jejich rozhovoru a on se stále rozhodoval, jestli má jít se svou ženou, nebo zůstat doma. Nevěděl jistě jestli by se na Simona dokázal vůbec podívat. Ale zárověň se bál o svou manželku. Taky by pohled na syna nemusela vydržet, bůhví co by udělala až by ho spatřila a on tam nebyl aby jí byl oporou.
Po několika hodinách se však rozhodnul. Půjde s Marian za Simonem. Ale ne kvůli němu. Kvůli své ženě, kterou tolik miloval.
************************************************
Simon zrovna seděl v koutě a nechty seškrabával barvu nazdi, když do jeho pokoje vstoupil dr. Wesley. Přistoupil k Simonovi a když viděl že nereaguje klekl si k němu.
,,Simone, pamatuješ si na rodiče?" zeptal se a pohledem sklouzl na chlapce. Ten se přestal věnovat zdi, ale na doktora se nepodíval. Victor tedy pokračoval. Byl rád že ho alespoň poslouchá, to byl taky pokrok.
,, Víš, chtěli by tě vidět, co na to říkáš?
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj, srdíčko.
Musí to pokračovat, líbí se mi to a byla by škoda to nechat být. Přeji hodně štěstí
P.S.: Užij si prázdiny
Pokračuj v tom dál
(Ty víš kdo , 21. 2. 2011 14:21)